Jsem Au Pair- rozhodnutí, příjezd, Greenwich a šetřit či ne?

Jelikož se moje au pairská zkušenost blíží ke konci, rozhodla jsem se začít to celé něják rekapitulovat. Což by mohlo být užitečné nejen pro někoho jiného, ale v první řadě pro mě. Jako připomínka toho prozatím nejlepšího rozhodnutí, co jsem v rámci vývoje sama sebe mohla udělat.


Když mi bylo asi čtrnáct, dostala se mi do rukou knížka od Petry Braunové "Česká Služka aneb Byla Jsem AuPair". Ta popisovala příhody mladé dívky, která se po pádu Berlínské zdi vydala jako au pair do světa. A samozřejmě, jak už to u takových příběhů bývá, neobešlo se to bez nějákého toho dramatu a slz, ale i chvil štěstí a radosti.
Tehdy to bylo poprvé, co jsem o tom stát se au pair začala vážně přemýšlet. Počet příběhů obsahujících strádání nebo i fyzickou újmu byl sice znepokojující, ale touha po poznání jiné země a procvičení mých jazykových schopností byla silnější. A tak jsem si naivně myslela, že po střední škole je moje volba jasná. Jenže člověk míní, život mění. A proto, aby se váš život někam posunul, musíte pro to něco udělat a být připravěni na změnu. A já po maturitě ještě připravená nebyla.
O rok pomaturitního studia angličtiny, semestru vysoké a půlroku beznadějného hledání práce. kterou jsem ani nechtěla, později, jsem se ocitla na autobusovém nádraží na Florenci, (Protože i když tomu spousta lidí nevěří, mám obrovský strach z letišť. A tak jsem se rozhodla zvolit levnější variantu a sedět osmnáct hodin v autobuse.)
Musím říct, že ani když jsem se posadila do sedadla a naposledy zamávala rodině, tak mi vlastně pořád nedocházelo, jak velký krok jsem vlastně udělala.
Já, která ve skoro každé volné chvíli trčela doma. Já která se tak bála, co si o mě budou lidi myslet, že jsem se radši vymluvila na rodinné záležitosti, než abych šla někam do společnosti. Já která se tak bála mluvit s lidmi, abych se náhodou neztrapnila. Já. Já jedu do Londýna, starat se o cizí děti a bydlet v cizí rodině. Na rok.
Tohle všechno mi začalo pomalu docházet, až když náš žlutý autobus vyjel z eurotunelu a zařadil se na levou stranu silnice. Tak tohle je Anglie.

Snad nikdy nezapomenu ten pocit, když jsme vjeli do centra Londýna. To jak jsem se nemohla přestat usmívat a zběsile se rozhlížela okolo sebe, jako bych už neměla jinou šanci nic z toho vidět. To jak jsem poprvé uviděla Temži a zahlédla London eye.
Pocit štěstí mě však brzy přešel, když jsem vystoupila z autobusu a ve smluvený čas, rodinka nikde. Pamatuju si, jak mě polilo horko. "Co když nikdo nepříjde?"
 Po asi půl hodině čekání jsem si uvědomila, že mám vlastně na ně číslo a tak jsem, jako správná anti telefonistka, poslala sms.
Po čtvrt hodině dalšího čekání, jsem se rozhodla sebrat odvahu a zavola. To rozhodování mi trvalo asi další čtvrthodinu.
Po telefonátu s otcem rodiny, se ukázalo, že na mě čekají na Victoria Coach station, což je hned naproti Victoria Green Line station, kde jsem čekala já.
Po šťastném shledání s rodinkou jsme zamířili domů . Tímto chci "host tátovi" poděkovat, že to vzal dlouhou cestou a já hned první den viděla Buckinghamský palác, Trafalgar Square, Canary Wharf a Tower Bridge (Ten co se zvedá).

Když jsem začala hledat rodinu (přes Aupairworld.net), můj původní plán byl Skotsko. Hledání jsem ale nakonec rozšířila i na velká města v jiných částech, jelikož poptávka ve Skotsku poněkud zaostávala za zbytkem ostrova. A dobře jsem udělala.
Moje "host family" žije snad v nejkrásnější části Londýna, Greenwichi (vyslovuj grynič; ne green witch). Ten je pro mě jako dělaný, s jeho velkým parkem, muzei, ale hlavně spoustou dobrého jídla. Pomalu obden si chodím něco koupit na Greenwich Market (otevřeno od úterý do neděle), kde se dá najít tolik dobrot, že tomu pomalu nebudete ani věřit. Mezi moje favority patří sushi, Lousianské klobásy a falafel wrap. A pokud dostanu chuť na něco sladkého, hned vedle Greenwich Market je gellateria Black Vanilla, kde mají snad tu nejlepší  zmrzlinu v celém Londýně. Takže by se vlastně dalo říct, když tak koukám za co utrácím nejvíc, že jsem v Londýně abych jedla.
Což mě přivádí k tématu peněz. Když jsem těsně před odjezdem četla zkušenosti různých aupair, došla jsem k názoru, že nejlepší bude nesnažit se šetřit. A mého rozhodnutí nelituji. Ono je samozřejmě lákavé, odjet do cizí země s vyhlídkou toho, že se vrátíte s kapsami plnými peněz, ale to bych z celého pobytu tady, pomalu nic neměla.  Pro mě bylo (a stále je, pořád jsem tu, ne?) důležité, abych z toho něco měla osobně a něco si prožila a uviděla. Kdybych se rozhodla šetřit, musela bych být celé dny doma a pomalu nikam nechodit. (Ceny jsou tu vyšší než u nás a jen taková cesta veřejnou dopravou do centra a zpět vás klidně může připravit o pěkných deset liber.) Nikdy bych tak neviděla například muzikál Once, Avenue Q nebo hru 1984. Nešla bych na fotbal, do kina a ani bych nezkusila něco takového, jako hodiny herectví pro začátečníky.
Protože život by se měl prožívat, a ne přežívat.