Zamyšlení nad Tumblrem
Mám pocit,
že když člověk zmíní Tumblr jinde než na Tumblru, tak je okamžitě za blázna.
Tumblr je přece to, kde se shlukují blázniví fanoušci, porno, hipsteři a SJWs (social
justice warriors) a normální lidé tam nechodí. Alespoň tak to z okolí vnímám
já.
Já tu ale
nejsem, abych tohle vyvracela. Všechny tyhle skupiny tam jsou. Jenže lidé
nechápou jednu podstatnou věc. Tumblr není hřiště pro „nenormální lidi“, kam je
zavřeme, aby se vyřádili a my od nich měli pokoj.
Koukněte na mě. Na Tumblr jsem se přesunula z Twitteru v roce 2012, protože všichni sdíleli hrozně vtipné obrázky a já si říkala, že bude jednodušší, když půjdu rovnou ke zdroji.
A tak jsem se připojila. Shodou okolností to bylo, zrovna když se vysílala druhá série Sherlocka, a tak jsem byla vtržena do víru fanouškovství hned od začátku.
Důležitá věc, kterou musím zmínit je, že jsem vždycky byla hodně introvertní (určitě tam byla i nějaká ta úzkost, ale to je na jindy). V „reálu“ jsem moc přátel nepobrala, nebo tedy pobrala, ale moje naprostá neschopnost s někým komunikovat mě o spoustu z nich připravila. A takových lidí jako já, je na Tumblru přehršel.
Lidí, co si namlouvají, že vlastně nikoho nepotřebují a přátelé nejsou potřeba. Lidí co sní o klidné práci, malém bytě a kočce či psovi a víc nepotřebují. Lidí, co si v reálu nemají s kým popovídat o tom, co je doopravdy zajímá. Lidí s problémy, co se potřebují vypovídat.
Protože, většina z nás prostě potřebuje mít nějaký „safe space“ a někam patřit. A to jsem pochopila velmi rychle. Rok 2012 (a začátek 2013) byl totiž fakt těžký rok, a když se podívám zpátky, je zázrak, že jsem to přežila bez větší úhony. A za to vděčím Tumblru.
Když jsem si potřebovala postěžovat, vždycky se našel někdo, kdo poslouchal. Když už jsem si myslela, že to nezvládnu, vždycky mě někdo podržel.
Jasně, „normální“ lidi na tohle mají kamarády, ale když jste jako já, je jednodušší vypovídat se na internetu, než obtěžovat někoho, s kým už jste půl roku nemluvili.
Díky Tumblru jsem se otevřela spoustě novým věcem, naučila jsem se myslet kriticky a nebrat všechno jako fakt a pochopila jsem, že ať už se potýkáte s jakýmikoliv problémy, vždy vás tu někdo vyslechne.
Koukněte na mě. Na Tumblr jsem se přesunula z Twitteru v roce 2012, protože všichni sdíleli hrozně vtipné obrázky a já si říkala, že bude jednodušší, když půjdu rovnou ke zdroji.
A tak jsem se připojila. Shodou okolností to bylo, zrovna když se vysílala druhá série Sherlocka, a tak jsem byla vtržena do víru fanouškovství hned od začátku.
Důležitá věc, kterou musím zmínit je, že jsem vždycky byla hodně introvertní (určitě tam byla i nějaká ta úzkost, ale to je na jindy). V „reálu“ jsem moc přátel nepobrala, nebo tedy pobrala, ale moje naprostá neschopnost s někým komunikovat mě o spoustu z nich připravila. A takových lidí jako já, je na Tumblru přehršel.
Lidí, co si namlouvají, že vlastně nikoho nepotřebují a přátelé nejsou potřeba. Lidí co sní o klidné práci, malém bytě a kočce či psovi a víc nepotřebují. Lidí, co si v reálu nemají s kým popovídat o tom, co je doopravdy zajímá. Lidí s problémy, co se potřebují vypovídat.
Protože, většina z nás prostě potřebuje mít nějaký „safe space“ a někam patřit. A to jsem pochopila velmi rychle. Rok 2012 (a začátek 2013) byl totiž fakt těžký rok, a když se podívám zpátky, je zázrak, že jsem to přežila bez větší úhony. A za to vděčím Tumblru.
Když jsem si potřebovala postěžovat, vždycky se našel někdo, kdo poslouchal. Když už jsem si myslela, že to nezvládnu, vždycky mě někdo podržel.
Jasně, „normální“ lidi na tohle mají kamarády, ale když jste jako já, je jednodušší vypovídat se na internetu, než obtěžovat někoho, s kým už jste půl roku nemluvili.
Díky Tumblru jsem se otevřela spoustě novým věcem, naučila jsem se myslet kriticky a nebrat všechno jako fakt a pochopila jsem, že ať už se potýkáte s jakýmikoliv problémy, vždy vás tu někdo vyslechne.
Co vy? Jaký
máte názor na Tumblr?
Komentáře
Okomentovat